Stálezelený břečťan

Stálezelený břečťan. Hedera helix. Břečťan je jedna z mála rostlin, které dokážou ozelenit zahradu či městský dvorek i v hlubokém stínu. Můžete ho použít jako popínavou rostlinu, k pokrytí půdy pod stromy, či s ním vtipně ozelenit nižší nevzhledné zídky. Zasíláme v květináči.

Stanoviště: plné slunce - polostín - stín.
Výška: do 10 m.

Tyto stálezelené plazivé nebo popínavé dřeviny patří mezi rostliny dožívající se vysokého věku, některé prameny uvádí i rostliny staré více jak tisíc let.

Z patnácti druhů břečťanů známých v Evropě, severní Africe a Asii se ve střední Evropě pěstují pouze dva druhy.

Pěstované druhy břečťanů jsou velmi hodnotné robustní liány.

Břečťan je ve své podstatě velice zajímavým a pozoruhodným zástupcem domácí flóry. Je jedinou stálezelenou liánou ve střední Evropě.

Další zvláštností je existence dvou růstových forem - nekvetoucí rostlina se zhruba po sedmi letech stává ze sterilní nekvetoucí formy kvetoucí, fertilní formou. Kvetoucí forma se přestává pnout a výhony se chovají jako u vzpřímeně rostoucích rostlin. Mezi zvláštnosti patří i pozdní kvetení a dozrávání plodů.

Kulovité černé plody břečťanu dozrávají až druhým rokem, pro člověka jsou jedovaté, potravu však od března, kdy dozrávají, poskytují především kosům. Květy objevující se v měsíci září velice přitahují včely.

Břečťan je také klasickým příkladem výskytu heterofylie - různolistosti.

V neposlední řadě je nutno podotknout, že mezi zvláštnosti patří i tvorba dvou typů kořenů, a to kořenů příčepivých k zachycování stonků a kořenů pro příjem živin z půdy. Krátké příchytné kořínky na stoncích břečťanů umožňují rostlině udržet se bez opěrných konstrukcí na jakýchkoli plochách s dostatečně drsným povrchem. Pro tuto svoji vlastnost a pohledovou atraktivnost bývá břečťan často využíván k dotvoření vzhledu exteriérů.

Nutno je však brát zřetel na to, že břečťan není schopen pnout se přímo i po hladkých betonových či cihelných stěnách, popřípadě po plochách opatřených hladkými nátěry. Stejně tak po nových stěnách majících vysokou hodnotu pH. Pro rostliny nejsou však vhodné ani stěny opatřené příliš světlým nátěrem, od těchto stěn se většinou břečťan odvrací, protože prudké světlo není pro tuto rostlinu přirozené.

Vhodné jsou tedy především staré cihelné či kamenné zdi, dřevěné stěny, či různé ploty. Důležité je však také, aby stěna byla v co největším pořádku, tedy nepoškozená. Do sebemenších skulinek v omítce se dostanou příchytné kořínky, které se zde díky vhodnému prostoru dostatečně uchytí a začnou se přeměňovat na vyživující kořeny. Ty se pak rozrostou natolik, že omítku odtrhnou od zdiva. Břečťan tak může nadělat více škody nežli užitku. Jeli však stěna ošetřena a nepoškozená, slouží na ní břečťan jako ochrana proti nepříznivým teplotním a povětrnostním podmínkám.
Pak již nezbývá než jednou za čas, dle potřeby, břečťan sestřihnout, aby neprorůstal do míst, kde by mohl škodit - okna, okapy, střešní krytina a konstrukce atd. Použijete-li břečťan jako živý plot, tedy k obrůstání pevných plotů ze dřeva či z pletiva, je nutné pouze příležitostně rostliny přistřihnout.

Břečťan se také často rozrůstá po kmenech stromů, nikdy však výhony neproniká až do obvodu koruny a nezabraňuje tak přísunu slunečního světla k listům. Strom tak netrpí přítomností břečťanu. Zjistilo se již také, že není pravda, že by břečťan ochuzoval strom o vláhu a živiny. Strom j v tomto případě využit čistě jako opora, po které se tato rostlina pne. Pro pnutí nejsou vhodné pouze stromy s křehkým dřevem a staré stromy, zde by hrozilo polámání větví.

V prvních dvou letech nevykazuje břečťan příliš velké přírůstky. Dodržují-li se však všechny vhodné podmínky, může v následujících letech být roční přírůstek i několik desítek centimetrů. Výhodná jsou stinná až polostinná stanoviště, plné slunce rostlinám nevyhovuje (vyjímkou jsou některé panošované druhy, které v průběhu dne vyžadují krátkodobý přímý sluneční svit cca.2 hod.), ideální je místo s ošetřovanou zahradní půdou, na překážku nejsou ani stanoviště hustě prorostlá kořeny stromů, tedy místa, kde se většinou nedaří žádným jiným rostlinám, či hlinitopísčité půdy, ty však musí být dostatečně humózní a přiměřeně zásobené vodou.

Řízkování je vhodným způsobem množení všech břečťanů. Vytvořte si několik stonkových řízků s jedním listem tak, že z mateřské rostliny odříznete dostatečně silný jednoletý výhon. Za horním listem ostrým nožem odříznete zbytek výhonu, dále odříznete zbytek výhonu pod spodním listem a odříznete i samotný spodní list. Nyní můžete vzniklé jednolisté řízky zasadit do substrátu vhodného pro množení rostlin. Řízek by měl být zapíchnut až těsně pod místo, kde list ústí ze stonku. Podmínky pařeniště vytvoříme zakrytím kořenáčku igelitovým sáčkem, ten je však nutné pravidelně sundávat a řízky odvětrávat. Stejně tak je nutné udržovat stále stejnou vlhkost substrátu.

Hedera colchica - břečťan kavkazský, šplhá do výšky (cca 10-15 m) a tvoří velmi tuhé výhony. Má velké ozdobné listy 10 - 20 cm, kožovité, matně zelené, takřka nelaločnaté. Oproti břečťanu obecnému vyžaduje teplejší a více chráněné stanoviště. Asi nejčastěji vysazovaná odrůda je ´Dentata Variegata´, která má oproti druhu tenčí, světlé listy po okrajích smetanově bílé. Výskyt je především v jihovýchodní Evropě, Malé Asii a na Kavkaze.

Hedera helix - břečťan obecný, vyšplhá se až do výšky 20m, popř. se velice bujně plazí po povrchu. Listy jsou 4 - 10 cm dlouhé nahloučené do malých kulovitých okolíků spojených do hroznů. Břečťan obecný má veliké množství různých forem, které se rozlišují především tvarem a zbarvením listů a způsobem růstu (formy vzpřímené a šplhavé nebo plazivé).

Arborescens - patří mezi vzpřímené formy. Tato forma se získává vegetativním množením kvetoucích vzpřímených výhonů. Roste ve tvaru okrouhlého keře, daří se jí i ve stínu vzrostlých stromů.

Conglomerata - zakrslá vzpřímená forma vysoká cca 1 m. zpočátku roste vzpřímeně, poté tvoří poléhavé výhony s malými srdčitými listy s jasně zřetelným zvlněním na okrajích.

Erecta - trvale vzpřímená forma dorůstající do výšky 30 až 50 cm. Dekorativní forma pro skalky.

Deltoidea - slabě rostoucí šplhavá forma s dekorativními listy srdčitého tvaru s tmavě zeleným zbarvením a viditelně světlou žilnatinou.

Goldheart - velmi vzrůstná pnoucí forma s trojúhelníkovitými listy, nestejně velkými, uprostřed zlatě-žlutými. Ze všech žlutolistých forem nejlépe odolává mrazu.

Hibernica - rychle rostoucí šplhavá forma, která je často využívána i jako půdopokryvná. Má 5 - 12 cm široké tmavozelené listy.

Plattensee - dobře se rozvětvující popínavá forma s velkými živě zelenými listy, velice zimovzdorná.

Woerneri - nebo také ´Remscheid´ je popínavá forma velmi vynikající zimovzdorností. Má velké tmavě zelené listy s jasně světlou žilnatinou.